6. díl: Autorské právo k dílu vytvořenému umělou inteligencí

Umělá inteligence zažívá v posledním období rychlý vývoj a pomalu se začíná používat ke generování například marketingového obsahu, ať už textem nebo grafikou. Je široce dostupná a jednoduchá pro užívání – stačí zadat několik klíčových slov, případně i blíže vyspecifikovat, co má umělá inteligence vytvořit, a do několika minut máme před sebou její dílo. Nebo naše dílo? Kdo je autorem obrázku vygenerovaného umělou inteligencí? Co na autorství děl vytvořených umělou inteligencí říkají zákony a soudy si řekneme v následujících odstavcích, které však byly napsány zcela bez jejího přičinění.

Co na to říká zákon?

Předmětem autorského práva je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Autorský zákon v tom však má jasno a stanoví, že autorem je fyzická osoba, která dílo vytvořila.

Konstrukce je to vesměs typická i v jiných zemích Evropy a na jiných světadílech, jelikož vnitrostátní úprava autorského práva je silně ovlivněna mezinárodními úmluvami na ochranu autorského práva, které byly uzavírány od druhé poloviny 19. století. V té době pochopitelně nikdo nemyslel na to, že by mohla dílo vytvořit věc, a byť tyto úmluvy výslovně nezmiňují fyzické osoby, dovozujeme to z toho, že se smrtí autora (nebo uplynutím nějaké doby od jeho smrti) spojují různé právní následky.

Co na to říká selský rozum?

Když zadáte umělé inteligenci, aby vytvořila obraz ve stylu Picassa, na kterém Sofoklés a Čingischán hrají stolní tenis, zcela jistě vám ho bez řečí vygeneruje. Kdybyste takový obraz namalovali sami, jistě by se o dílo jednalo a vaše autorství by bylo chráněno. Idea specifického vyobrazení je výsledkem vaší tvůrčí činnosti, i když jste její realizaci nechali na umělou inteligenci. Vygenerováním obrazu, který jste umělé inteligenci zadali, však „něco“ vzniklo. Možnosti jsou vesměs tři.

Autorem díla je umělá inteligence. To je asi nejlogičtější závěr, jelikož musíme uznat, že vygenerováním obrazu odvedla nejvíce práce. Umělá inteligence je však věcí, a i když opomineme to, že dle zákona nemůže být autorem, dojdeme k závěru, že autorství by jí asi k ničemu nebylo, protože by svá práva nemohla uplatnit. Avšak hypoteticky by mohl autorská práva za umělou inteligenci uplatňovat její tvůrce, a to obdobně, jak mohou majetková práva k autorskému dílu uplatnit dědicové po dobu 70 let od smrti autora.

Autorem díla je tvůrce umělé inteligence. Ten přece vytvořil algoritmus, kterým umělá inteligence „přemýšlí“, a svým způsobem tak zadal umělé inteligenci mantinely, ve kterých je schopna zpracovávat informace a samostatně tvořit. Drtivá většina umělé inteligence však funguje na tzv. black box principu, kdy sám tvůrce přesně neví, jakým způsobem činí umělá inteligence rozhodnutí, tudíž je tato konstrukce autorství asi nejslabší.

Autorem díla je uživatel umělé inteligence. Když tedy věc samotná nemůže být nositelem autorského práva, druhý v pořadí je ve smyslu tvořivosti jednoznačně uživatel. Samotná myšlenka uživatele na vytvoření nějakého díla, byť realizovaného pomocí věci, by měla být považována za ten zásadní impuls, bez kterého by nic kreativního nevzniklo. Nebo ne?

Poznámka autora: Osobně se domnívám, že by autorské právo mělo být přiznáno tomu, koho tvůrčí schopnosti se ve výsledném díle nejvíce odráží. Byť velkou většinu kreativních rozhodnutí udělá umělá inteligence, největší podíl na vzniku díla má uživatel, neboť bez něj by ke vzniku díla nikdy nedošlo. Užití umělé inteligence je navíc zpravidla zpoplatněno odměnou pro jejího tvůrce a je otázkou, zda by uživatel byl ochoten tvůrci hradit odměnu s tím, že by mu k výslednému dílu nesvědčilo žádné právo, nebo že by právo svědčilo tvůrci.

Co na to říkají soudy?

Asi je pochopitelné, že – nezmění-li se legislativa – by otázka autorství umělé inteligence před soudem v ČR nebyla rozebírána déle než pár vteřin. Soudy v jiných zemích se takovou otázkou zabývaly, ale došly k různým závěrům.

K závěru o nemožnosti přiznání autorského práva umělé inteligenci se setkáváme hned v několika zemích, kde se o přihlášku patentu na vynález umělé inteligence ucházel Stephen Thaler. Že umělá inteligence nemůže být označována jako vynálezce konstatoval v USA soud ve věci Thaler vs. Vidal, ve Spojeném království ve věci Stephen Thaler vs. Comptroller General of Patents Trade Marks and Designs, jakož i německý federální patentový soud, který ale připustil, že přihlašovatel může v přihlášce uvést, že vynález vznikl za přičinění umělé inteligence.

Jiný názor měl soud v čínském městě Shenzen, který ve věci Shenzhen Tencent Computer System Co., Ltd. v. Shanghai Yingmou Technology Co., Ltd., přiznal majetková autorská práva tvůrci umělé inteligence, za pomoci které byl vytvořen článek.

Sice ne soud, ale patentový úřad v Jihoafrické republice, zaujal k přihlášce patentu Stephena Thalera odlišný názor než výše zmíněné soudy, a přihlášku patentu s uvedením umělé inteligence jako autora akceptoval.

Jedno je ale jisté. Jelikož umělá inteligence je teprve ve svých začátcích a neustále se vyvíjí dopředu, bude se pravděpodobně v budoucích letech vyvíjet i s tím spojená legislativa, jež se bude snažit reagovat na neustále se rozšiřující okruh činností, které umělá inteligence dokáže zajišťovat.

Autor: Radovan Lukáč, AZ Legal, s.r.o.